Pomsta jazykových víl
A portrait of a fairy, by Sophie Gengembre Anderson (1869). Jazykové víly jsou velmi skromné. Materiálně si nenárokují téměř nic. Hlavu složí v kterémkoliv slovníku, ve slevovém letáku hypermarketu, vezmou zavděk dokonce i zdí v pomočeném průjezdu. Nejí. Na sebe vezmou v podstatě cokoliv, co jim připravíte: plesové šaty, montérky, latex nebo třeba půjdou jen tak. Na rozdíl od víl lesních se člověka nestraní. Naopak. Žijí s ním v těsné symbióze, sesterství, porozumění a lásce. Tak nějak odjakživa. (Názory na to, kdy k jakživu došlo se různí. Ještě před tím byl počátek, kde bylo prý slovo a to slovo prý bylo u Boha a prý skrze něj všechno povstalo. Víly k tomu taktně mlčí.) Tvrdí se, že na polidštění opice má největší podíl práce. My dodáváme, že se nejspíš jednalo o práci jazykovou. Víly v ní sehrály klíčovou roli. Tančily na lexikálních paloučcích, vily syntaktické věnce, vařily písmenkové polévky. Bývaly by si mohly nárokovat piedestal, či alespoň tribunku. Ony však dále působí