Obyčejný účet Eva Holubová: FAQs

V metru, v plebejském prostředí pracovního rána, uviděl jsem přes hlavy davu (sám jeho součástí) spěchajícího za zcizenou prací u svých konzol plakát na nový účet Poštovní spořitelny: Eva Holubová v blůzičce, s pěknou trvalou a make-upem pije capuccino. Nad ní titulek (zde možná jen nepřesná parafráze - omlouvám se) "Je to jen obyčejný účet. Ale umí všechno, co byste od něj čekali." A ten účet - dole vlevo (myslím) je logo - se jmenuje Era (psáno "era").

Tento plakát je významová výzva. Eva Holubová je všeobecně rozeznatelná a přijatelná tvář:

• Co pohledává na tomto plakátě?
• Co říká (pokud něco)?
• Proč pije capuccino?
• Jaká je souvislost mezi ní a větou o "obyčejném účtu"?
• Je zde Eva Holubová metaforou "obyčejného účtu"?
• Je zde jako reprezentant obyčejnosti?
• Reprezentuje zde současně něco, co je sice obyčejné, ale "umí všechno, co byste od ní čekali"?
• Co to "všechno" je?
• Nebo je titulek "citátem" Evy Holubové, která promlouvá o účtu?
• Nebo promlouvá o obyčejnosti?
• Proč u toho pije capuccino? (To jsme se už ptali.)
• Proč se účet jmenuje "era"?
• Proč s malým "e"?

Mnoho otázek na jeden jediný plakát. Zcela jistě je většina kolemjdoucích nebude klást. Plakát tak bude svědectvím o obyčejnosti - navařeným podle ledabyle načrtnutého receptu.

Posted via web from Garlic and sapphires in the mud

Poznávání pod pláštíkem znalostí

Tento trochu kostrbatý titulek odkazuje jednak k mému nedávnému čtení Liessmannovy Teorie nevzdělanosti a ke konfrontaci tohoto textu s mojí životní praxí a jednak k rutině kvalitativního výzkumu (v marketingu, ale také v jiných oblastech); ten totiž ve skutečnosti přitakává potřebě definitivních, parametrizovaných a (sic!) kvantifikovatelných výsledků, i když metodologicky přísahá na "pouhé poznávání" jako daleko legitimněší cíl. Zpátky však k Liessmannovi a jeho aktualizaci v mé praxi: že jsme vrstvou znalostních dělníků, připoutaných ke svým klávesnicím stejně jako kdysi ludité k tkalcovským stavům, je zřejmé. Nemůžeme se nechat mýlit zdáním "nezávislosti" jen proto, že si (zatím) nevyděláváme osmihodinovým sezením v call-centru v Hajdarabádu. Neotročíme vedoucímu směny, ale - podle Liessmanna - již naprosto legitimizovanému systému "industrializovaného vědění". Jsme technologický intelektuariát bez naděje na revoluční změnu - protože jsme si vlastní zotročující podmínky spoluvytvořili. Tyto podmínky nejsou něčím, co je na nás "pácháno", je to médium, ve kterém jsme zavěšeni.

Naděje není v revoluci v původním, praktickém smyslu tohoto slova, ale takříkajíc v socializaci sebereflexe, která naše svazující postavení popisuje a šíří. Texty jako je ten Liessmannův mají potenciál vytvořit "socializovanou naštvanost". Čím se taková socializovaná naštvanost má lišit o fejsbukových skupin typu "Vejce pro Paroubka v každém městě"? Mám za to, že musí být kultivovaná podle původních (klasických) vzdělávacích ideálů a současně institucionalizovaná - i politicky.

Posted via email from Garlic and sapphires in the mud