čtvrtek, ledna 17, 2019

Pomsta jazykových víl


A portrait of a fairy, by Sophie Gengembre Anderson (1869).

Jazykové víly jsou velmi skromné. Materiálně si nenárokují téměř nic. Hlavu složí v kterémkoliv slovníku, ve slevovém letáku hypermarketu, vezmou zavděk dokonce i zdí v pomočeném průjezdu. Nejí. Na sebe vezmou v podstatě cokoliv, co jim připravíte: plesové šaty, montérky, latex nebo třeba půjdou jen tak.

Na rozdíl od víl lesních se člověka nestraní. Naopak. Žijí s ním v těsné symbióze, sesterství, porozumění a lásce. Tak nějak odjakživa. (Názory na to, kdy k jakživu došlo se různí. Ještě před tím byl počátek, kde bylo prý slovo a to slovo prý bylo u Boha a prý skrze něj všechno povstalo. Víly k tomu taktně mlčí.) Tvrdí se, že na polidštění opice má největší podíl práce. My dodáváme, že se nejspíš jednalo o práci jazykovou. Víly v ní sehrály klíčovou roli. Tančily na lexikálních paloučcích, vily syntaktické věnce, vařily písmenkové polévky. Bývaly by si mohly nárokovat piedestal, či alespoň tribunku. Ony však dále působí ve skrytosti. Věrně.

Některé nespolehlivé historické prameny jazykové víly spojují s tzv. “zmatením jazyků”, ke kterému mělo dojít v souvislosti se stavbou tzv. “Babylonské věže”. Ze spolehlivého zdroje víme, že rozsáhlý náboženský pamflet, který tuto pomluvu už několik tisíciletí rozšiřuje, se stal předmětem jednání významného Vševílího sletu. V tříbodovém usnesení, které víly v závěru plenární schůze schválily, se uvádí, že jednak nevděk vládne světem, jednak že za dobrotu na žebrotu, a také že žádný strom neroste do nebe, ale že to jazykové víly s lidmi ještě zkusí.

Do nové fáze symbiotického vztahu s člověkem víly vstoupily začátkem dvacátého století. “Obrat k jazyku” (anglicky “linguistic turn”) ve filozofii způsobil, že se víly náhle octly v centru zájmu, ve víru událostí. Lidé se jim začali dívat na zoubky, hledat v jejich jádru pudlo a celkově se potulovat po krajině s lopatou, kterou hledali psa. Jazykového. Objevil se Saussure, Marinetti, Majakovskij, Proust, nějakej Dada, Wittgenstein, který postavil kolem nevyslovitelného plot mlčení (der Schweigenzaun). Taky Kafka František. V jazyce objevil propast. Víly se i v této nové konstelaci naučily se skromností sobě vlastní chodit. Lehounce našlapovat.

Slova už neměla mít kouzelnou moc - měla být zapřažena do ruchadla průmyslového a sociálního pokroku. Měla prostě sloužit jako parní stroj nebo elektřina. Nakonec se některými výkonnými slovy roztopily i efektivní osvětimské pece.

V roce 1951 někdo řekl, že po této zkušenosti už není možná poezie. Víly z toho byly smutné, ale zůstaly nám i tak na blízku. Neodradil je ani socialistický realizmus, ani později ve Francii oficiálně vyhlášený konec velkých vyprávění.

Opravdu opouštět nás začaly až někdy koncem tisíciletí. Tehdy začalo být zřejmé, že jazyková práce, která měla lví podíl na našem polidštění, nyní působí v opačném směru. Jazyk se za několik málo let definitivně proměnil z prostředku porozumění v zbraň nenápadné, ovšem o to hromadnější degenerace. V lidských promluvách stále více prosvítají zvířecí skřeky, jazyk nahrazují nové parietální kresby na zdech digitální Altamiry. Jazyk se vrací do bahenného skupenství. Víly sledují zpětnou proměnu elegantní jazykové katany v pěstní klín se stále větší nelibostí.

Jsou však stále velmi tiché, nenápadé, trpělivé a soustavné. A taková bude i jejich pomsta.

Žádné komentáře: