Poznávání pod pláštíkem znalostí
Tento trochu kostrbatý titulek odkazuje jednak k mému nedávnému čtení Liessmannovy Teorie nevzdělanosti a ke konfrontaci tohoto textu s mojí životní praxí a jednak k rutině kvalitativního výzkumu (v marketingu, ale také v jiných oblastech); ten totiž ve skutečnosti přitakává potřebě definitivních, parametrizovaných a (sic!) kvantifikovatelných výsledků, i když metodologicky přísahá na "pouhé poznávání" jako daleko legitimněší cíl. Zpátky však k Liessmannovi a jeho aktualizaci v mé praxi: že jsme vrstvou znalostních dělníků, připoutaných ke svým klávesnicím stejně jako kdysi ludité k tkalcovským stavům, je zřejmé. Nemůžeme se nechat mýlit zdáním "nezávislosti" jen proto, že si (zatím) nevyděláváme osmihodinovým sezením v call-centru v Hajdarabádu. Neotročíme vedoucímu směny, ale - podle Liessmanna - již naprosto legitimizovanému systému "industrializovaného vědění". Jsme technologický intelektuariát bez naděje na revoluční změnu - protože jsme si vlastní zotročující podmínky spoluvytvořili. Tyto podmínky nejsou něčím, co je na nás "pácháno", je to médium, ve kterém jsme zavěšeni.
Naděje není v revoluci v původním, praktickém smyslu tohoto slova, ale takříkajíc v socializaci sebereflexe, která naše svazující postavení popisuje a šíří. Texty jako je ten Liessmannův mají potenciál vytvořit "socializovanou naštvanost". Čím se taková socializovaná naštvanost má lišit o fejsbukových skupin typu "Vejce pro Paroubka v každém městě"? Mám za to, že musí být kultivovaná podle původních (klasických) vzdělávacích ideálů a současně institucionalizovaná - i politicky.
Komentáře