Proč se dávají vizitky?

Konzultant by neměl mít problém s tím mít víc vizitek/papírových identit. Pokud má, je to problém hypertrofovaného profesního ega. Vizitka se dává z úcty ke komunikačním potřebám partnera, nikoliv jako reklama. A navíc je jako žánr přežitá.

V této souvislosti bych rád citoval termín toxická komunikace, který jsem poprvé zaslechl od jednoho služebně podstatně seniornějšího kolegy: Vizitky jako žánr jsou toxickou komunikací pro ty, kdo se denně snaží uřídit desítky dendritů svých sociálních sítí.

Guess what is the world doing now?

Jedna ze zajímavých otázek, na kterou je většinou zbytečné snažit se odpovídat, je zaparkovaná na Twitter.com. Ještě zajímavější je third party aplikace Twitterverse, která na základě časové osy záznamů lidí na Twittru sestavuje pojmový "cloud". Otázka plná příslibů ("What is the world doing now?") tak končí antiklimaxem WORK - COFFEE - MORNING - THINKING no a samozřejmě TWITTER a WORLD.

Česky z NY-LONové perspektivy

Blog Jaroslava Círa a Jana Šabacha Bod zlomu zaznívá zajímavým a slibným hlasem. Je náhoda, že autoři jej píší z NY-LONové perspektivy? Může podobně svěží tvar vznikat i v českém "branded space"?

Brand Blues

Opět Grant McCracken je tím vyvolávačem duchů, který mě dokázal probudit s post-zimní blogovací letargie svým příspěvkem o tom, jak široké je dnes pole pro tvorbu našich osobních identit. Aspektem, kterým se McCracken v příspěvku nezabývá, jsou zjevné důsledky této šíře pro náš "work-life". Priority si definujeme sami, jsme si sami projektovými manažery i "kvalitáři", dodavateli i odběrateli. Jak najít v tomto produktivním zmatku koordináty pevného bodu? A je to vůbec potřeba?

Toto pozdně free-agentovské blues zkombinujte s faktem, že žijeme v outsourcovaném světě, kde udržet cokoliv pohromadě centralizovanou silou je naprosto nemožné a máte z toho šedavý večer plný velkých pochyb o tom, co děláte a ještě větších obav z toho může přijít. Sorry, dnes je to smutné.