Stránky

úterý, prosince 13, 2011

Kávu? Kalašnikov? Nebo snad krupobití?

Stále častěji se ocitáme v situaci, kdy je moje firma účastníkem výběrového řízení, v němž si nelze vybrat. Uvažte: soutěžícími jsou producent firemních večírků ve velkoplošných party-stanech, čerstvý absolvent jakési ekonomické univerzity specializující se na strategii komunikace na sociálních médiích, poradenská firma z velké pětky, klasická reklamka, jedna výzkumná a jedna "výzkumná" agentura a my, Idealisti. Zadání: udělejte něco!

V tomto panickém módu se trh nachází už nějakou dobu. Je to jako kdybych poptával architektonické řešení u architekta a dále u kominíka, úklidové firmy a také u firmy specializované na garážová vrata. Kdoví, jak se to s těmi domy dnes vlastně má, že. Úsměvné? Nikoliv. Tento panický mód není "znamením doby", v níž už nic neplatí, nenosí se velká vyprávění a vůbec je ohlašován konec ledasčeho. Je - v tom lepším případě - výrazem nerozhodnosti, v tom horším manažerské neprofesionality, nekompetentnosti a nepřipravenosti. Baumanovský stesk po světě, který odchází, ono lání nad tekutou modernitou, jakoby zbavovalo povinnosti přemýšlet v souvislostech, pracovat s modely, mít představu o světě, který chceme vytvořit, jehož chceme být součástí. "Konec časů" ospravedlňuje manažery, zmatené jak berušky, kteří létají z kytičky na kytičku a v tomto pilném sosání a opilování spatřují "otevřenost", "management 2.0", "participativní řízení".  Kde se takto prožívaný postoj vzal? Kde jsou jeho kořeny a co jej vysvětluje?

V oblasti společenských věd (na jejichž pomezí se management a řízení značky pohybuje) je "výkladová krize" patrná: co začalo Lyotardovou La condition postmoderne, je dnes spíše nepřesvědčivým tažením filosofie radikální plurality.
Okomentovat