Stránky

pátek, října 18, 2013

Grand Narratives, s. r. o.

Tak si vás takhle jednou v pondělí ráno zavolají k “změnovému projektu” Velké firmy. Změna je prý potřebná. Zaměstnanci nejsou “zapojeni”. Ptáte se: “Proč potřebují být zapojeni?” Oni: “Ehm, mají být engaged. Rozumíme si.” Vy: “Budou chodit radostněji do práce?” Oni: “To zbytečně ironizujete.” Vy: “Budou pracovat efektivněji?” Oni: “To jste vyčetl z Webera? Nebo z nějaké stachanovské příručky?” Vy: “Jen se ptám, kam se tou změnou máme dostat.” Oni: “No to nám řekněte vy.” Vy: Trapně mlčíte a posléze se kvapně loučíte.

Strategie - jak víme - je nalezení cesty z bodu A do bodu B za předpokladu, že bod A i B jsou více méně známé. Bod B je však často v mlze. Cíle jsou “fuzzy”. “Víme, kam jdeme” je klamavá reklama. Je nekorektní. Mělo by to znít: “Víme, kam zhruba bychom za jistých podmínek mohli jít my. Až zjistíme, kam chcete vy, vznikne produktivní diverzita pohledů, která jedině se může stát základem autenticky prožívaného sociálního bytí.”

S tím se ale nedá žít. Nemůžete mít velké happyendy bez velkých vyprávění. Nebo si snad umíte představit katarzi hodnou řecké tragédie s expozicí, kolizí, krizí i peripetií z Člověče nezlob se? Nebo fotografie koček na Yammeru, Twitteru a fíbíčku s transformační silou Das Kapital? Značky silné jako Google s vizí Českých drah? Já ne.

Doba velkých příběhů (grand narratives) už prý skončila (viz Lyotard). Jenže co si s tím počít, když je různí CEO, CMO, CIO, ba i CFO požadují! Nejdřív nás nechají s kapitalismem spolknout i jeho pozdní sběr a potom truchlí, jak jsme se tím připravili o slaďoučký burčáček raných, gründerských fází. V nejedné bance, operátorovi, či IT firmě by rádi zvonili klíči, dělali kupónovou privatizaci, obnovovali socialismus s lidskou tváří či alespoň se podrobili nějakému tomu Cyrilovi či Metodějovi. Ale to prý nejde. Všude zuří po-mo*, diverzita, sociálně vyjednané bytí, gender, Standortsgebundenheit, situacionismus, sezónní slevy a call-centra.

Jediné velké vyprávění, kterému se dnes přiznává legitimita, je vyprávění o krizi. V jeho prosvětlenějších verzích se často používá interpretace čínského znaku pro krizi: je složen ze znaku pro nebezpečí a znaku pro šanci. Je to však stále vyprávění o šanci v podobě dveří odnikud nikam. Takové ty dveře na bílé pláži, kterými prošla Jody Foster ve zfilmované verzi Saganova Kontaktu, aby se setkala se svým mrtvým otcem. Dveře na pláži, ponořené do média slaného mořského vzduchu, ze všech stran vedoucí tamtéž. Zhluboka se nadechnout, projít dveřmi, potkat své mrtvé.

Sedíme zde trochu posmutněle v tomto fundusu historických kostýmů. Trošku, trošíčku na nás sedá prach. Vyhlížíme zákazníky, kteří do naší polozapomenuté čtvrti náhodou zabloudí. Čekáme, že se třeba, jestli se ještě neozvou z Velké firmy a nedají nám druhou šanci. Máme na skladě celou řadu velkých vyprávění všech velikostí, barev a střihů. Loňské a předloňské modely. Vintage. Příležitostné kostýmy. Vyřazené pracovní oděvy. Ochranné oděvy. Vhodné doplňky i obuv. Společenské i svatební šaty minulých sezón. V dobrém stavu. Snad zase přijdou do módy. Volejte Grand Narratives, s. r. o. Někdy jsme na příjmu.


------------------------------------------------------
*Familiární název pro postmodernu.
Okomentovat