středa, října 24, 2007

Reklama horší než hajlování


Fascinuje mě občasná démonizace reklamy v českém prostředí. V Ranním zamyšlení na Rádiu Česko z 5. 10. t.r. se Josef Mlejnek zamýšlí nad jednou vodafouní reklamou - vede paralelu mezi metaforou převahy, která je v reklamě se zjevnou nadsázkou použita a stavem české společnosti, kde dominuje neférové jednání. Klíčové je, že autor končí svoji úvahu konstatováním, že taková reklama je "nebezpečnější než hajlování nějakého přihlouplého skina na nádraží".

Mě zase připadá symptomatické, že takto seriózní média, za jaké Rádio Česko považuji, dopřávají sluchu takovým apokalyptickým výkřikům. V Čechách zeje propast mezi praxí a její kritickou reflexí (nejen v reklamě - více o tom viz např. zde). Chybí tady hlas, který by se vážně zabýval interpretací toho, co přináší (ještě stále) nová situace, kde marketing není "panským výmyslem", ale univerzálním systémem zprostředkování, v němž budeme žít pravděpodobně po několik dalších století. Chybí nám takový Barthes, třeba...

úterý, října 23, 2007

Konference Forum Media: Panel Poradci v komunikaci


Dostal jsem pozvání na konferenci Forum Media 2007, kde vystoupím 25/11 kolem 11:00 v panelu Poradci v komunikaci. Panel povede Hynek Cimoradský z FAIRBROTHER LENZ ELEY. Hynek poslal účastníkům panelu otázky, které by mohly tvořit osu diskuse:
  1. Kdo je poradce, jak pracuje a jakou by měl mít kvalifikaci?
  2. Jaké přínosy má práce poradce pro klienty, a pro jaké klienty má význam si poradce najmout?
  3. Jak je tato služba cenově náročná?
  4. Jak měřit efektivitu práce poradců?
  5. Shrnutí - Proč a kdy používat /nepoužívat poradce
Chápu, že je třeba udělat tuto gründerskou práci a uvádím tyto pracovní poznámky. Tedy:

Kdo je poradce, jak pracuje a jakou by měl mít kvalifikaci?

Nejsem si vědom, že by existovala nějaká všeobecně přijímaná definice poradce. Nabízím tuto verzi: Poradce je role (spíše než zaměstnání či povolání) v téměř dramatickém smyslu. Jde o strukturální roli - podobně jako u rolí klauna, milovníka či padoucha v klasických dramatických žánrech se můžeme o roli poradce opřít jako o poměrně silnou konstantu dramatické konstrukce. Přichází zvenčí děje (firmy), typicky zosobňuje archetyp Vědění, uvnitř děje (firmy) je katalyzátorem změny (ne nutně k lepšímu), polarizuje vztahy dramatis personae (pracovníků firmy).

Jiný, funkční pohled na poradce ho kreslí jako zásobník znalostí: poradce přichází "vylít" svůj kbelík know-how na hlavy útrpných zástupců klienta. Klíčový je přitom tento akt transmise - kvalita vylitého bývá často diskutabilní. Není důležitá, protože znalosti poradce jsou magicky nadány nezpochibnitelnou autoritou. Poradce i tady zůstává vně.

Poradce také bývá zařazován jako "manipulátor" (toto spíše platí o poradcích politických stran a vůdců, případně celeberit).

Poradce pracuje zejména na "magii jména" - nikdo nechce bezejmenného poradce, na druhé straně nikdo si nenechá radit od někoho, koho zná až příliš dobře. Poradce zvyšuje magické účinky svého jména a svých manter několika způsoby:
  • volbou co nejobskurnější specializace a konzultačního paradigmatu, které posléze prosadí jako střední proud
  • přednáškami
  • psaním
  • zvyšováním hodinové sazby
Kvalifikace poradce je neuralgickým bodem diskusí o hodnotě a smyslu poradenství. (Uhm, tedy pokud takovéto diskuse někdy zažijeme.) Například dnes otázka kvalifikace vyvstává v souvislosti s poradenstvím v oblasti značky (alias brandingu). Kdo je zde povolán? Výzkumníci (kvalifikovaní původně jako sociologové, statistici, psychologové...)? Designéři (kvalifikovaní původně jako výtvarníci, grafici, DTP operátoři, gymnazisté...)? Akademici (původně lingvisti, sémiologové, antropologové, etnografové, kulturologové...)? Pracovníci reklamních agentur (původně pracovníci reklamních agentur)? Co kvalifikuje člověka jako "poradce přes branding"? Jak v této otázce nerozeznat skrytou obavu: "Kdo číhá na moji práci?" Mojí (mírně tautologickou) odpovědí na otázku kvalifikace v poradenství je: Kvalifikován je ten, kdo si poctivě položí otázku po smyslu kvalifikace a pokusí se na ní odpovědět. Jinými slovy - kdo, jak a proč určuje kvalifikační standard a k čemu tento standard přispívá. Po ovoci jejich...

Jaké přínosy má práce poradce pro klienty, a pro jaké klienty má význam si poradce najmout?

Tuto otázku je třeba položit zejména klientům poradců. Obecnně lze na ní odpovědět jen velmi nezajímavě a neinspirativně. Zkusme:
  • Klient je konfrontován s nezávislým názorem?
  • Klient čerpá z často mezioborového know-how poradce?
  • Práce poradce má význam pro klienty, kteří si jej mohou dovolit?
Ne, toto nejsou inspirativní odpovědi. Jedna však přece: Pracovat s poradcem (alespoň v mém oboru) znamená vydat se na cestu.

Jak je tato služba cenově náročná?

Mí klienti obvykle za moje konzultace platí kolem €80 - €100 za hodinu; záleží to na náročnosti a rozsahu projektu. Hodinová sazba však není jediný způsob, jak za konzultanty platit - do úvahy přichází i pevně stanovená projektová cena či jiné formy honorování.

Jak měřit efektivitu práce poradců?

Prostřednictvím poradců, kteří měří efektivitu :) Vážně - je mnoho ověřených způsobů, jak měření efektivity čehokoliv nastavit. V zásadě zde (myslím u nastavení měření efektivity) platí: kvalita na vstupu = kvalita na výstupu. Setkal jsem se i s měřením efektivity poradce formou všelidového firemního hlasování. Jen tak tak jsem stihl utéct.

Shrnutí - Proč a kdy používat/nepoužívat poradce

Z mé zkušenosti poradce plyne, že poradci si mohou dovolit luxus přemýšlení v mnoha souvislostech. V kombinaci s dostatečnými zkušenostmi v oboru (doporučoval bych 10 a více let - zcela vážně!) může být poradce něco jako spojení wikipédie a psychoterapeuta. Doporučuji :)

Poznámka: Na konferenci se pokusím nabídnout i použitelnější odpovědi

pondělí, října 22, 2007

Televize – mocná to čarodějka?!


Zveřejňuji - a rád - první příspěvek naší nové kolegyně Katky Gillárové, která do našeho teamu přináši čerstvý vítr a notnou dávku odborné erudice. TH

Takže z komunikačních kanálů použijeme televizi. To víte, ona ta televize prostě funguje. Internet? Hm, zkoušíme, ale je to spíš alternativa. Takže do toho spotu dáme ten titulek o tom, že když použijete ten produkt, zkrásníte o xy %. Hlavně ty procenta, ty tam nezapomeňte. A v tom VO musí ještě zaznít taky to, že.... Že se to tam nevejde? No, prostě musí, nějak se to udělá.

Ano, mocné to masové (sic!) televizní médium jest. Při podobných diskusích mám vždycky pocit, že jsem právě potkala Bílého králíka. Takovýto pohled, který v kontextu mediálních studií odpovídá teorii zázračné střely, by v laickém diskurzu představoval návrat na stromy. Divák sleduje televizi, konzumuje nabízené obsahy, pomlaskává nad tím či oním dresingem či omáčkou, a tak mu tam toho naservírujeme co nejvíc a úspěch máme jistý.

Je opravdu s podivem, že je možné se více než deset let po tom, co ve výzkumu gurua kulturálních studií Davida Morleyho („Television: not so much a visual medium, more a visible object“, in C. Jenks (ed.), Visual Culture, 1995) na otázku: „Na co se rád/a díváte v televizi?“, respondent reagoval: „Myslíte jako sedět a dívat se?“, s takovýmto názorem setkat. Vždyť nejen Morley, ale desítky dalších vědců na základě různě metodologicky realizovaných výzkumů zkonstatovali, že televize je spíše audio médiem s obrázky než kulturně edukačním prostředkem, které by diváci soustředěně vnímali všemi smysly. Skeptik by asi uzavřel, že televize je vlastně kus nábytku, který nabývá posvátné hodnoty jako polička pro fotografie Pepy a Jany před deseti lety a „tenkrátještěživé“ babičky Daničky.

Za těmito procesy samozřejmě stojí primárně nová média. Internet jako interaktivní médium přirozeně ovlivnil i způsob manipulace se stávajícími médii. Nemůžeme očekávat, že v době, kdy diváci každodenně používající celé spektrum služeb nabízených Internetem, budou k televizi přistupovat se stejnou posvátnou pokorou jako před padesáti lety.. Pohled na televizní diváky jako na anonymní masu pasivně vstřebávající informace byste již nějaký ten rok našli pěkně pod zemí s odérem, který by zcela jistě nepřipomínal Chanel n° 5. Recipienti jsou naopak velmi aktivní v přístupu k mediálním obsahům, takže si jejich pozornost nezískáme jenom hezkými lidmi či milou hudbou.

Jistě, televize má v některých oblastech do určité míry monopol. Zábavní funkce televize, kterou ji povolíme naplnit zrovna v den „Dneska bych toho šéfa fakt nejraději poslal/a někam…“ a přivítáme sluchu milé ševelení oblíbeného doktora, či podnikatelky, kteří čirou náhodou řeší podobné problémy, což nám – trojrozměrným smrtelníkům – nemůže ovšem způsobit větší psychickou újmu, je neoddiskutovatelná. Stejně tak televize disponuje nástroji, jak v případě pro vysílač životně důležitého, tedy reklamního sdělení z posluchače v momentě udělat diváka. Na nenadálé ze standardní hlasové hladiny vybočující řvavé „Hey you“ jsme si již zvykli.

Televize samozřejmě může být důležitým komunikačním kanálem s ohledem na konkrétní marketingový záměr. V takových případech je ale třeba mít vždy na zřeteli výše řečené. Tedy je třeba problematizovat spotřebitelův způsob percepce reklamního sdělení a nemyslet si, že svým zákazníkům neomylně rozumíme. To bychom se mohli také ocitnout v situaci jedné indické produkční společnosti, jejíž seriál, který byl vyroben s úmyslem posílit v divácích rodinné, sociální a politické hodnoty, byl jimi vnímán jako klasická soap opera typu Dallas (Lila Abu-Lughod, 1995). Divákům např. imponovala silná osobnost hrdinky – vamp ženy, prostřednictvím jejíž role měla být zdůrazněna nepatřičnost pokleslých morálních hodnot.

Zadavatel by si měl zkrátka při genezi reklamního spotu uvědomit, že výsledný produkt nebude vnímán pouze nějak definovanou cílovou skupinou, ale hlavně aktivním divákem, který televizní prostředek používá svébytným způsobem. Musí mu dát důvod, aby do sledování televize zapojil i oči, či se rozhodl pod vlivem word of mouth si nějaký ten extra zajímavý kousek „vysedět“.

pátek, října 12, 2007

Londýn v Praze, v Praze my


Konferenci Londýn v Praze jsem absolvoval rád, ale nikoliv celou, takže moje poznámky nejsou kryty zkušeností poctivého účastníka. Jsou spíše vypíchnutím některých dominantních dojmů z řečníků, které jsem stihl (Greg Rowland, John Kearon a Jarda Cír):

Greg Rowland upozornil na to, že nejenom spotřebitelé, ale i značky mají svoje potřeby a že imperativ spotřebitelských potřeb nemusí vždy být pro značku to pravé.
Greg prezentoval projekt "cesty do hlubin ruské duše", jehož výsledkem bylo zadání pro prasátkovou reklamu Rexony (k vidění zde). "Hluboká" analýza kulturních významů odhalila Rusko jako potenciálně hysterickou ženu, jejíž hysterie je (potřebuje být) držena na uzdě vládou silné ruky (viz např. Putin či předtím Stalin). Dále dala sémantikcá analýza k dobru portrét ruské společnosti jako společnosti, kde vždy existuje postranní cestička, "way around" a kde se lze vyhnout konzekvencím. Prasátková reklama pak měla být antitezí této "hbitosti", připomínkou, že jsou věci, ze kterých se nelze vylhat. Josef Havelka pak v otázce z pléna vyjádřil i moji pochybnost: byl ten robustní sémiotický aparát zapotřebí k vytvoření reklamy typu "stop stinking and you'll have better sex"? Ještě zásadnější otázka se vkrádá, když si uvědomíme, že reklama byla nasazena i v Čechách. Je česká duše opravdu tak věrným klonem duše ruské, že argumenty šité na míru temné animě Matky Rusi zabírá i na nás "Bohémy"? A klimax tomu nasazuje fakt, že prasátková reklama údajně na českém trhu výborně funguje. Co vlastně odhalila Gregova analýza?

Jaroslav Cír se Grega Rowlanda ptal na způsob, jakým dostat sémiotiku "na trh" - jak akademiky získat pro věc sémiotiky pro praxi. Greg navrhuje univerzální recept - peníze. Well done, Greg! Jaroslav se ale dotkl velmi významného tématu. V zemi průkopníků sémiotiky, v zemi Pražského lingvistického kroužku, který loni oslavil svoje osmdesátiny, se opravdu musíme ptát, proč nejsme avantgardou v oživování mrtvolného marketingového diskursu svěžím vánkem aplikované sémiotiky. Vinu podle mne nenese sémiotika a ani marketing, ale spíše uzavřenost jisté části české věděcké komunity na jedné straně a nedostatek vůle (schopnosti?) českého byznysu mobilizovat potenciál vědy (viz zde).

Brain Juicer Johna Kearona považuji za jedno z nejelegantnějších online výzkumných řešení. Ve svém příspěvku představil jakýsi "creative juicer", který snad funguje.

V suterénu Veletržního paláce byla dopoledne zima (nijak hrozná - spíše taková, která vám nedovolí usnout), zatímco odpoledne se přednášková místnost významně oteplila. Usínalo se. Jak dopadl večer? Jaroslave? Štěpáne? Jiří?

Na můj příspěvek blahosklonně shlíží Ferdinand de S.

úterý, října 09, 2007

Pořád s námi: ten tížívý pocit, že nic se nemění a vše je marné



Byl jsem účasten výběrového řízení, ve kterém společnost Globus hledala reklamní agenturu. Měl jsem za to, že výběrové řízení bylo náročné a že team, pro který jsem pracoval na strategickém plánování kampaně prohrál v čestné konkurenci. Nevěřil jsem proto vlastním očím, když se jako vítězné řešení na billboardech objevil tento strýc pronášející bodré: "Inu, čerstvé je čerstvé" a ještě "Inu, nízké ceny jsou nízké ceny" (a myslím, že také "Inu, široký výběr je široký výběr").

Kdo to k nám mluví? Jaká textová patologie určovala myšlenkové pochody autora (autorů) tohoto návrhu? Kde se vzalo ono "inu", které zde nabývá podobu jakéhosi proroctví? Nenacházím odpovědi a jedu kolem billboardu dál s obnoveným pocitem marnosti.

Pomsta jazykových víl

A portrait of a fairy, by  Sophie Gengembre Anderson  (1869). Jazykové víly jsou velmi skromné. Materiálně si nenárokují téměř nic. Hlavu...