Kdy je ten správný čas dát si na dveře svoje jméno

O jménech na dveřích mluvil asi nejlépe Leo Burnett:


Leo Burnett "When to take my name off the door" from Lobo on Vimeo.

Od té doby se snědlo mnoho jablek a étos "osamělého člověka u psacího stroje" nenávratně přehlušil šum jepičích křídel na sociálních médiích. Leo mluvil o důvodech, které by jej přinutili vstát z hrobu, zhmotnit se, a pod rouškou tmy sundat svoje jméno ze všech dveří a pater agentury. Agentury, jejíž česká pobočka ve mě před lety zasela semínko přesvědčení, že reklama (to se tomu ještě neříkalo marketingová komunikace) není jen jeden z nejzábavnějších způsobů, jak strávit pracovní dobu oblečený, ale také jakási práce na duši. No dobře, tak aspoň na té její části, která je vidět.

Z té doby jsme zdědili ony zkratky - dnes už k nerozečtení - DDB, BBDO, BMP a taky jméno Ogilvy, které teď tvoří tapetu na jakémsi bývalém skladu v Holešovicích. Leo Burnett je dnes divizí  druholigové francouzské agentury z devadesátých let. Leovo jméno na dveřích už neznamená o moc víc, než obrázek člověka hltajícího párek v logu Kosteleckých uzenin. Stejně tak jména Saatchi a Saatchi na dveřích jiné agentury z téže skupiny nemají s okouzlujícími elitářskými bratry dnes už nic společného.

Napsat si dnes vlastní jméno na firemní štít je fanfarónství. Je to proti vlčí srsti doby. Ale obávám se, že je to současně i jeden z nejúčinnějších způsobů, jak si nenechat vzít zbytky důvěry v práci, pokrok,  a vůbec všechny ty nehody, které nás přivedly až sem. K "teďku". Kreslení (či malování?) onoho "teďku" jako očistce za hříchy, které nás údajně postihly zejména při nakupování, je dnes salónním povinným cvikem. Aspoň v našich, československých salóncích, které znám. Tak proč se dopouštět  fanfarónství a dávat v sázku svoje jméno, příjmení a případně i to za svobodna? Proto, abychom obnovili smlouvu se světem, jehož jsme do stejné míry oběťmi i strůjci. Schválně, zkuste si zítra představit, že firma, ve které pracujete nese vaše jméno! Třeba Allianz. Jdete ráno do práce na Štvanici (v Praze) a místo neonového modrého stichwortu a orlice tam stojí třeba - Procházka / Beneš / Krátký / Dokoupil / Vrbová (nehodící se škrtněte, hodící se doplňte). Neměli byste chuť zavelet: "Sundat! A sofort!"?

Nesecvičená doxologie

Pravidelné srpnové setkání Marketingového institutu se dnes uskutečnilo v DOXu, a to bylo první  nedorozumění. V průběhu večera následovala další - včetně samotného tématu večera:
Jak se mění trh? Co umí malá agentura a co velká? DOX se dlouhodobě potýká se svou profilací a byť je to v podstatě jediná instituce, která se v Holešovicích a přilehlém vesmíru dá nazvat galerií moderního umění, chce se "otvírat různorodosti". Spojení avizované debaty na "technické" téma velikosti agentur a positioningu galerie moderního umění nefunguje.

Mimořádný zájem publika (údajně kolem 150 platících účastníků) byl zřejmě vyvolán očekáváním jakéhosi battlu, kdy si zástupci reklamních Davidů a Goliášů přijdou dát vzájemně do držky. A byť Denisa Kasl-Kollmanová jako moderátorka večera dělala co umí, nestačilo to na rozptýlení rozpaků nad celým vyzněním debaty, ani na vyvolání žádné skutečné kontroverze. Pomiňme procedurální přešlapy v podobě pozdního začátku, "krátkého", asi 30 minutového úvodu Tomáše Pouchy, popletených jmen účastníků panelu a jejich agentur, nesmyslného rozsazení diskutujících do teamů "velkých" a "malých" (kdy se například zástupce Copy General ocitl vedle zástupců MARK/BBDO, Ogilvy nebo AMI). Co se opravdu nepovedlo bylo vytěžení panelu, který se v tomto složení neschází každý den, nepovedla se (zřejmě i z časových důvodů) interakce s publikem (Kdo byli ti lidi? Zadavatelé? Studenti? Kolemjdoucí? Ondřej Aust a kamarádi?), ani opravdový střet mezi skupinami agentur a například zadavateli.

Čekal jsem, že téma velikosti bude odrazovým můstkem k diskusi o současné podobě komunikační agentury, která by mohla mít budoucnost. Snad se cosi dělo po setkání v galerijní kavárně. Nebo?