"Freaking out" jako obchodní strategie

Obchodní strategie malé firmy je složitý mechanismus, jehož fungování často není jasné ani majitelům a managementu. Prvním problémem takové strategie je fakt, že většinou není psaná. Ne snad proto, že by  kapitáni firmy neuměli či nechtěli psát, ale spíše proto, že na její systematický popis není čas. Tato strategie se navíc mění tak rychle, jak rychle firma postupuje v hledání toho pravého byznys modelu. Start-upisti to znají a jsou s tím smíření - jejich investoři vědí, že smyslem start-upu není vydělat peníze, ale najít funkční a udržitelný byznys model.

My ne-start-upisti nemáme luxus finančního či strategického investora. Sami jsme si investory, poradci i výkonnými manažery. Můžeme firmu rozvíjet, ale současně musíme platit složenky. Hledáme ideální vývojovou adaptaci svého byznysu, ale zároveň chceme, aby každý její evoluční stupeň byl funkčním prototypem, který je schopen přežít. Proto potřebujeme rychlejší plánovací nástroj, než plnokrevnou strategii. Každému se v tomto ohledu osvědčuje něco jiného. Mně se osvědčil přístup "freaking-out", který krátce popíšu a vysvětlím, proč je pro nás tou správnou volbou (než napíšeme strategii).

Malá firma v růstovém stadiu je v podstatě neřízenou chemickou reakcí. Její majitel (majitelé) sází na to, že našel prvky, které ve vzájemném kontaktu vytvoří cosi hodnotného, užitečného, nebo alespoň pozoruhodného. Prvním důvodem, proč je přístup "freaking-out" pro nás tím pravým je, že pomáhá udržovat šťávy ve varu. Nevaří-li se, hrnce chladnou, vůně se ztrácí.

"Freaking-out" je v podstatě etický postoj: aktivuje se, pokud ve všednodenním obstarávání objevíte něco, co je nekompatibilní s vašimi hodnotami. Můžete mít sebelepší přehled o tom, které hodnoty to jsou - pokud ovšem nejste připraveni kvůli nim vyskočit z okna (alespoň ve zvýšeném přízemí), jako kdyby jste je ani neměli.

Nakonec je "freaking-out" dobrým dočasným substitutem za firemní procesy. Je to v podstatě univerzální firemní proces. Velmi rychle rozlišuje podstatné a nepodstatné, nahrazuje kontrolu kvality, hlídání zákaznické spokojenosti a do jisté míry i projektový management. Freaking out je také skvělý nástroj pro kultivaci nového byznysu: staví vás do situace, kdy víte, že je třeba konat hned a konat tak, aby to bylo vidět.

Mohl bych ještě pokračovat, ale, panebože! Zvoní mi telefon! Musím letět!

Kdy je ten správný čas dát si na dveře svoje jméno

O jménech na dveřích mluvil asi nejlépe Leo Burnett:


Leo Burnett "When to take my name off the door" from Lobo on Vimeo.

Od té doby se snědlo mnoho jablek a étos "osamělého člověka u psacího stroje" nenávratně přehlušil šum jepičích křídel na sociálních médiích. Leo mluvil o důvodech, které by jej přinutili vstát z hrobu, zhmotnit se, a pod rouškou tmy sundat svoje jméno ze všech dveří a pater agentury. Agentury, jejíž česká pobočka ve mě před lety zasela semínko přesvědčení, že reklama (to se tomu ještě neříkalo marketingová komunikace) není jen jeden z nejzábavnějších způsobů, jak strávit pracovní dobu oblečený, ale také jakási práce na duši. No dobře, tak aspoň na té její části, která je vidět.

Z té doby jsme zdědili ony zkratky - dnes už k nerozečtení - DDB, BBDO, BMP a taky jméno Ogilvy, které teď tvoří tapetu na jakémsi bývalém skladu v Holešovicích. Leo Burnett je dnes divizí  druholigové francouzské agentury z devadesátých let. Leovo jméno na dveřích už neznamená o moc víc, než obrázek člověka hltajícího párek v logu Kosteleckých uzenin. Stejně tak jména Saatchi a Saatchi na dveřích jiné agentury z téže skupiny nemají s okouzlujícími elitářskými bratry dnes už nic společného.

Napsat si dnes vlastní jméno na firemní štít je fanfarónství. Je to proti vlčí srsti doby. Ale obávám se, že je to současně i jeden z nejúčinnějších způsobů, jak si nenechat vzít zbytky důvěry v práci, pokrok,  a vůbec všechny ty nehody, které nás přivedly až sem. K "teďku". Kreslení (či malování?) onoho "teďku" jako očistce za hříchy, které nás údajně postihly zejména při nakupování, je dnes salónním povinným cvikem. Aspoň v našich, československých salóncích, které znám. Tak proč se dopouštět  fanfarónství a dávat v sázku svoje jméno, příjmení a případně i to za svobodna? Proto, abychom obnovili smlouvu se světem, jehož jsme do stejné míry oběťmi i strůjci. Schválně, zkuste si zítra představit, že firma, ve které pracujete nese vaše jméno! Třeba Allianz. Jdete ráno do práce na Štvanici (v Praze) a místo neonového modrého stichwortu a orlice tam stojí třeba - Procházka / Beneš / Krátký / Dokoupil / Vrbová (nehodící se škrtněte, hodící se doplňte). Neměli byste chuť zavelet: "Sundat! A sofort!"?

Tvůrčí destrukce

Zatímco Smetana maloval politikům tykadla, v UK mají Brandalism. U nás přemýšlíme, jestli je důležitější, že se autobusák dopustil poškozování cizí věci (rozuměj tupých billboardů) nebo to, že se možná chtěl politicky vyjádřit. V UK se ptají: Why is it good to brandalise?

P.S.: Na olympiádě brandalizují taky.